na Blog.cz

je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.

Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.

Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.

Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

je kočkovitá šelma, proslulá jako nejrychlejší suchozemské zvíře. Na krátké vzdálenosti může běžet rychlostí přes 100 km/h. Latinským názvem Acinonyx jubatus.

Gepard štíhlý se v mnoha ohledech liší od typického tělesného schématu kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice.

Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé. Gepardí kresba sestává z černých skvrn, čímž se liší od levharta, jehož kresba je tvořena černými rozetami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě - proto je někdy zoology nazýván "kočka, která pláče."

Koťata jsou zbarvena nenápadně, zato mají dlouhou světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí.

Gepardi jsou stvořeni pro rychlý běh. Mají neobyčejně ohebnou páteř, která při běhu slouží jako pružina. Gepard se při běhu prakticky nedotýká země, pohybuje se až 7 m dlouhými skoky. Drápy mu slouží jako hřeby treter, společně s hrubými chlupy na chodidlech mu umožňují co nejlepší odraz. Ocas při běhu slouží jako kormidlo a umožňuje manévrování i při vysoké rychlosti.

Gepardi kořist vyhledávají zrakem. Potom se snaží připlížit se co nejblíže, teprve pak rychle vyrazí. Běh je totiž velice vyčerpávající, gepard se přehřívá a rychle se unavuje. Dokáže běžet rychlostí až 120 km/h, ale asi jen na vzdálenost 200 m. Pokud kořist do 10-20 sekund nedostihne, lov vzdává.

Přesto je gepard nejúspěšnější samotářský lovec, až 70% jeho loveckých pokusů končí úspěchem.

Naturfoto - http://naturfoto.cz

Příroda - http://priroda.cz

Proti zabíjení orlů otravou - http://karbofuran.cz

Organizace na záchranu zvířat (záchranu tuleňů) - http://www.protisrsti.cz

je nejmenším poddruhem tygra džunglového. Jedná se o kriticky ohroženou šelmu, která je endemitem ostrova Sumatra. Latinský název je Panthera tigris sumatrae.

Tygr sumaterský je mezi tygry nejmenší, což je pro něj výhodné při pohybu v husté džungli. Srst má výraznou hnědooranžovou barvu, černé pruhy jsou poměrně úzké a hustě naskládané vedle sebe. Zvláště samci mají velmi výrazné licousy.

Tygr sumaterský obývá pouze indonéský ostrov Sumatra, ve stále se zmenšujících tropických pralesích. Jeho stavy v přírodě se dají jen těžko odhadnout, zřejmě se pohybují mezi 400-500 zvířaty. Rychlé odlesňování a ztráta jeho přirozeného prostředí, společně s pytlačením, způsobují rychlý úbytek tygrů v divočině.

Zdroj fotek: naturfoto.cz

Zdroj textu: wikipedia.cz

je psovitá šelma, latinsky Canis lupus. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen - jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.

Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.

Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách.

Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů.

Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.

Zdroj fotek: naturfoto.cz

Zdroj textu: wikipedia.cz